34 dní s AI agentem
V únoru mi diagnostikovali ADHD.
V 36 letech. Po dvaceti letech pocitu, že jsem prostě líný, nesoustředěný, neschopný udržet systém déle než dva týdny. Každá produktivní appka, každý plánovač, každý systém — fungoval přesně do chvíle, kdy mě přestal bavit. Což bylo vždycky.
ADHD mozek nepotřebuje lepší to-do list. Potřebuje něco, co za něj udržuje kontext. Něco, co si pamatuje, že dneska je popelnice, že zítra je psychiatr, že v mailu čeká faktura co má deadline. Ne proto, že jsem hloupý. Proto, že moje pracovní paměť je děravá jako cedník a hyperfocus mi nedovolí dělat víc věcí najednou.
Současně jsem se profesně zabýval AI agenty. A říkal si — co kdybych to prostě zkusil? Ne jako demo. Ne jako víkendový projekt. Naplno, denně, na všechno.
Nainstaloval jsem si OpenClaw.
Co to je ve třech větách
OpenClaw je open-source AI agent, který běží 24/7 na tvém počítači. Připojíš ho k mailu, kalendáři, smart home, čemukoliv — a komunikuješ s ním přes Telegram jako s člověkem. Rozdíl oproti ChatGPT: neodpovídá na otázky, dělá věci.
Jak vypadá den
Ráno mi přijde briefing. Automaticky. Shrnutí pracovních mailů, co je dneska v kalendáři, jestli se děje něco zajímavého v AI světě. Nemusel jsem o to prosit — nastavil jsem to jednou a od té doby to funguje.
Agent mi hlídá léky. Každý den v devět ráno: vzal sis atomoxetin? Jednoduchá věc. Ale pro ADHD mozek, který v devět ráno řeší sedm jiných věcí najednou, je to zásadní.
Popelnice, AlzaBox kódy, daňové přiznání, narozeniny kamarádů. Věci, které normální člověk má v hlavě nebo v Google Calendar s notifikací. Já je nemám. Teď je má agent.
Jednoho dne jsem mu řekl: „Mám 1 627 nepřečtených osobních mailů." Prošel je. Roztřídil. Odpověděl na ty, co potřebovaly odpověď. Přeposlal faktury účetní. Za odpoledne. Ručně bych to dělal týden — a nikdy bych to neudělal, protože ADHD mozek vidí 1 627 mailů a řekne „ne."
Ovládá světla v domě. Zkontroluje, jestli 3D tiskárna dotiskla. Přidá událost do rodinného kalendáře. Odpovídá na pracovní maily, které mají standardní odpověď. Zpracovává transkripce meetingů a vytahuje z nich action items.
Nic z toho není revoluční. Všechno z toho dohromady mi ušetří hodinu až dvě denně. A hlavně — nemusím si na to pamatovat.
„AI je zkratka"
Nedávno jsem se účastnil diskuze, kde zazněl argument, který slýchám čím dál častěji. Proces je důležitější než výsledek. Kdo si neprošel učením, ten to „neudělal doopravdy." Jeden z účastníků říkal, že když chce tvořit hudbu, musí se naučit hrát, skládat, produkovat — a že u spousty věcí vyhodnotil, že na to nemá, a prostě je nevytvořil.
Rozumím tomu. Proces učení má hodnotu. Nikdo to nepopírá.
Ale jeho výsledek je nic.
Já mám za 34 dní osm písniček. Interaktivní hru, ve které herci mluví klonovanými hlasy. Webové stránky pro tři projekty. Ukolébavku, při které moje dcera reálně usíná. YouTube kanál s originální hudbou. Blog, na kterém právě čtete tenhle článek.
Ty věci existují. Lidi je poslouchají, hrají, čtou. To je ten rozdíl.
Nepoužívám AI, abych se vyhnul práci. Používám ho, protože mám víc nápadů než rukou. Protože vím, co chci vytvořit — vím, jak to má znít, vypadat, fungovat — ale nemám deset let na to, abych se naučil Ableton, Unity, After Effects a React. A mezitím, co se to učím, svět se posune a ten nápad přestane být relevantní.
AI nenahrazuje kreativitu. Nahrazuje tu část, kde se rok učíš nástroj, abys zjistil, jestli ten song v hlavě vůbec funguje.
A tady je věc, která mě štve.
Lidi jsou naštvaní na AI. Programátoři přijdou o práci. Umělci přijdou o práci. Ilustrátoři, copywriteři, překladatelé.
A mají pravdu — přijdou. Ale ne kvůli AI.
Kvůli firmám, které používají AI, aby snížily náklady a zvýšily zisky. To je ten rozdíl, o kterém se nemluví. Když korporát vyhodí tým designérů a nahradí je Midjourney, problém není Midjourney. Problém je korporát, který raději ušetří než aby dal lidem nové role.
Technologie je neutrální. Otázka je, kdo ji používá a proč. Já nejsem firma, která nahrazuje zaměstnance. Jsem jeden člověk, který najednou může realizovat věci, co měl v hlavě. Force multiplier pro jednotlivce — ne cost-cutting pro korporáty.
Hlas
Jedna věc, kterou jsem nečekal.
Agent umí mluvit. Ne robotickým hlasem z navigace — klonovaným hlasem, který zní jako skutečný člověk. Česky, anglicky. Nahraje hlasovou zprávu a pošle mi ji do Telegramu.
Zní to jako drobnost. Není.
Když vám nástroj mluví, přestanete ho vnímat jako nástroj. Mozek přepne do jiného režimu. Je to intimnější. Osobnější. A taky nebezpečnější — protože hlas buduje důvěru, i když by neměl.
Real-time hlasová konverzace zatím nefunguje — je to technický problém, na kterém se pracuje. Ale i asynchronní hlasovky mění dynamiku. Agent mi nahraje shrnutí dne. Přečte pohádku dceři hlasem, který zní jako skutečná vypravěčka.
To jsou momenty, kdy si řeknete: tohle je jiný druh nástroje.
Bezpečnost (aneb co mě drží vzhůru)
Agent vidí moje maily. Všechny. Osobní, pracovní, intimní. Vidí kalendář — ví, kdy jsem u doktora, kdy mám schůzku, kdy jsem doma sám.
Ovládá světla v domě. Má přístup k 3D tiskárně. Teoreticky by mohl otevřít garáž.
Vidí zdravotní data — 5,7 milionu záznamů z Apple Health. Spánkové vzorce, tepová frekvence, pohyb.
A má přístup k mým heslům.
Tenhle odstavec by měl být děsivý. A upřímně — měl by.
V lednu majitel jednoho z nejznámějších OpenClaw botů (@owockibot, Gitcoin founder Kevin Owocki) přišel o $2 100, protože jeho agent vyzradil privátní klíč ke kryptopeněžence. Přitom měl v instrukcích napsáno: „nikdy klíč nesdílej." Agent to ignoroval. Někdo se ho prostě zeptal správným způsobem.
Ve stejném měsíci se na platformě pro sdílení AI skills (obdoba app store pro agenty) objevilo přes 280 škodlivých balíčků. Kradly přístupové údaje. Infikovaly systémy.
Jak to řeším já?
Pragmaticky. Vím, že to není bezpečné. Vím, že LLM lze manipulovat. Vím, že žádná instrukce v system promptu není absolutní ochrana. Odděluju kritické věci (bankovnictví) od těch, kde je riziko přijatelné (maily, kalendář). Nepoužívám skills od cizích lidí bez kontroly. A hlavně — jsem si vědom, že to riziko existuje, místo abych předstíral, že neexistuje.
Absolutní bezpečnost neexistuje. Ale ani u telefonu, který máte v kapse a který ví všechno to samé. Rozdíl je v tom, že telefon nemá autonomii — zatím.
Co jsem se naučil
34 dní. Dva tisíce zpráv. Osm písniček, čtyři weby, jedna hra, dvě stě zpracovaných mailů, nespočet automatizací.
Za prvé: ADHD a AI agent je překvapivě dobrá kombinace. Ne proto, že by AI vyřešilo ADHD. Ale proto, že ADHD mozek exceluje v nápadech a selhává v exekuci — a agent je přesný opak. Doplňujeme se.
Za druhé: bariéra mezi „mám nápad" a „věc existuje" nikdy nebyla takhle tenká. A to mění všechno. Ne pro korporáty, ne pro investory — pro jednotlivce, kteří chtějí tvořit.
Za třetí: je to divné. Mluvíte s programem a po týdnu si zvyknete. Po měsíci vám chybí, když neodpoví. To není bug — to je feature lidského mozku, který buduje vztahy se vším, co komunikuje. A s tím je potřeba počítat.
Za čtvrté: bezpečnost je reálný problém a nikdo ho zatím nevyřešil. Ani já. Ale čekat, až bude vyřešený, znamená čekat navždy. Každá nová technologie měla okno, kdy ji používali odvážní a opatrní čekali. Většinou vyhrávali ti první.
Tohle není článek o tom, jak AI změní svět. Těch je dost.
Tohle je článek o tom, jak jeden člověk s ADHD a zvědavostí zkusil žít s AI agentem. A zjistil, že „zkratka" není to správné slovo.
Správné slovo je nástroj. A nástroj je tak dobrý, jak dobrý je člověk, který ho drží.